Cimrmani

Vzpomínám si na první známější akci populárních mystifikátorů. Studoval jsem prvním rokem na vysoké škole v Brně; na venkově jsem o Vánocích slyšel přenos z pražské vinárny U Pavouka. Nejenom já jsem zprvu uvěřil. Z důvěry v reálnou existenci restaurantu mě nevyvedli ani kouzelník Jožka Merano-Blažejovský, jeho tichomořská manželka Uňo Uhuto či akvizice vinárny kňour Čeněk (v čepičce), pochybnosti a posléze jistota se dostavily až po vystoupení několika zahraničních muzikantských es během jednoho večera (a to v pouhé vinárně!).

Fenomén dlouhodobého (a v podstatě čím dál masovějšího) úspěchu původně téměř soukromého recesistického spolku se opírá o kulturně-sociologické milieu české kotliny s tíhnutím k Vídni, především co se týče historického zakotvení Cimrmanova života. Rakousko-Uhersko je v naší mentalitě obsaženo archetypálně: činnost ochotnických spolků k historickým souvislostem hledání naší národní identity patří. Mystifikátorství většinou bojovalo proti obludným oficialitám, osvobodivě vracelo své příjemce (i tvůrce) zpátky na zem.

V případě Divadla Járy Cimrmana je leitmotivem Mistrovo postupně objevované prvenství téměř ve všech oborech lidské činnosti. Strukturou her („původně“ rovněž děl J. C. „rekonstruovaných“ pány Smoljakem a Svěrákem) i náplní dialogů prostupují také výlety zralejších pánů do chlapectví. A ještě něco: krutost obou totalitních režimů dvacátého století v našem regionu probouzí rovněž retro-sentiment.

Divadelní tvary cimrmanovských her vycházejí z bohatých ochotnických tradic; důsledně naivistická scénografie čerpá z poetiky malých venkovských souborů (v podobných kulisách hrávaly ještě v padesátých a raných šedesátých letech tohoto století, dokud televize neodvedla většinu publika z kulturních domů, sokoloven a orloven před své krhavě magické oko). Režie využívá této iluzivní „nedostatečnosti“,v jejím rámci pracuje, komponuje, tvoří inscenace. Herectví je v podstatě ochotnicky parodické, ale z tohoto základu se v některých opusech a rolích dopracovává do dalších stylových dimenzí, k čemuž přirozené talenty mnohých pánů v souboru napomáhají.

Vznik cimrmanovské společnost, její štěpení, zrození divadelní skupiny, neustálé překážky ze strany normalizačního režimu, to vše popisuje Zdeněk Svěrák v historii divadla, uveřejněné v Dodatcích cimrmanovské edice nakladatelství Paseka. Jedno z nejvýraznějších dobrodružství českého humoru (přitakající zmínku o souboru má i jen tak ledasčemu nefandící Václav Černý ve svých Pamětech) se odehrávalo v různých sálech; Svěrák s cudnou zdrženlivostí uvádí faktografii některých konkrétních lapálií se schvalovateli-cenzory. V tuhém, ale mnohdy nedůsledném režimu se především humoristé přes různé potíže neztratili docela, snad proto, že se při jejich produkcích pobavili i někteří méně sveřepí strážci ideologické čistoty. Ladislavu Smoljakovi a Zdeňku Svěrákovi se podařilo navázat kontakt s filmem, později i s gramofonovým průmyslem. Cimrmani začali získávat masovou popularitu.

Dnes hrají Cimrmani v Žižkovském divadle a jejich deset až patnáct představení do měsíce bývá beznadějně vyprodáno po prvním dnu předprodeje. Publikum tvoří většinou mládež (dokonce i ta školou povinná), snad děti pamětníků, ale i jejich stárnoucí rodiče nacházejí v absurdním, mystifikačním a antioficiózním humoru svoje specifické vyžití.

I když cimrmanovský humor je v první řadě literární (parodie vědeckého a tzv. populárně-vědeckého jazyka, zvýrazněná klišé pedagogické hantýrky atd.), jeho divadelní interpretace není zdaleka zanedbatelná.

Bylo by jistě nefér srovnávat trojciferné počty repríz souboru, hrajícího většinou v menších sálcích, s reprízami divadel s dvojnásobnou nebo trojnásobnou diváckou kapacitou. Přesto o výrazné a masové popularitě cimrmanovců pochybovat nelze. Vzdělaní pánové si během mnohaletého působení vypracovali osobité typy, v některých případech můžeme hovořit vysloveně o hereckém talentu (Čepelka, Svěrák). Fiktivní postava českého polyhistora není jen dobrým odrazovým můstkem pro nápady autorské dvojice S&S, ale (paradoxně) také pozitivním korektivem tematického okruhu (jeho neomezenost je jen zdánlivá).

Však se také autorům mimo tuto mystifikující poetiku většinou daří méně (naposledy Zdeňku Svěrákovi jako tvůrci rozhlasového hororu Podzemnice olejná).

Kromě osobitých protagonistů se na úspěšném chodu představení podílí spřátelená technika vedená G. Rumlenou (provoz některých kusů není zdaleka jednoduchý). Výrazný hudební vklad do prvních inscenací vnesl Jan Klusák, soubor využívá muzikantské profese Pavla Vondrušky (je Dobytí severního pólu náznakem další spolupráce s Petrem Skoumalem?). Scénografie Jiřího Bendy i Jaroslava Weigla nezaměnitelně korunuje výsledné tvary inscenací. Všechny režíruje Ladislav Smoljak. To, co vypadá jako náhoda či prosté přeříkání dialogů, má svůj řád; temporytmus je někdy obdivuhodný. Režie působí nenápadně, neupozorňuje na sebe za každou cenu. Tyto režijní kvality koneckonců mají i Smoljakovy filmové opusy.

Český humor měl v dílech svých nejlepších představitelů vždy legraci z těch, kteří se brali příliš vážně. Cimrmanovci tak činí důsledně, v ohnisku jejich očišťujícího smíchu je i divadlo jako instituce. Do nejbližších let nepředpokládejme nouzi o diváky.

Doménou Smoljaka a Svěráka je především slovo. Tvůrčím způsobem vstřebali rutinní klišé různých jazykových sfér (pedagogické, vědecké, politické, psychologické, filozofické, rozhlasové či televizně popularizační a zpravodajské). Osvojili si základní schémata literárních i divadelních žánrů (detektivka, pohádka, opera, opereta) a „zlehčují“ jejich standardní logiku. Se zažitými (a unavujícími) slovními spojeními nepředvádějí tak důslednou dekompozici jako např. Václav Havel, jejich umělecká ctižádost je jiného druhu. Bohatě strukturovaným literárním humorem jako by prostupovala ontogeneze českého skeptického intelektuála.

Obsah her se nevyhne tématům infantilním a pubertálním (metabolismus hraje u cimrmanovců výraznější roli než sexualita), postupuje přes osvětářství a naivní pseudovědeckost až k „čisté“ filozofii. Jára Cimrman, prototyp evidentně potrhlého a komického (a věru nepravděpodobného) polyhistora, by mohl souviset až s určitým národním sebemrskačstvím, laskavý nadhled však činí téma velikánů v dějinách uspokojivě zmoudřelým.

S vervou se „pánská jízda“ pustila i do divadla a jeho konvencí, úvodní osvětlující a vysvětlující semináře jsou formou v českém divadelním humoru doslova převratnou. Co se týče „dramatických děl“ samotných: jestliže opera (Dobrodružství českého inženýra v Indii) i opereta (Hospoda na mýtince) jsou láskyplně „nakopnuty“, pak při zdvojené interpretaci „zlomků“ (Němý Bobeš) dochází k divým modernistickým orgiím. Barvotiskové tabule (Akt) jsou střídány rozuzleními z rodu Camiho grotesek, ale možná i čapkových „kapsových“ povídek (Vražda v salonním coupé). Smějeme se při aplikaci psychodramatu (Lijavec), publikum je „němě“ vtaženo do hry (Vyšetřování ztráty třídní knihy). Je cítit radost ze střídání žánrů, v tomto ohledu spektrum divadelních forem nabízí další příležitosti, na něž se můžeme těšit.

Cimrmani si zatím dělali legraci nejen z důvěrně známých pilířů našeho každodenního bytí, reagovali také na dobu, v níž tvořili. Politikum však nebylo skoro nikdy prezentováno prvoplánově, vyvěralo z kontextu parodování ustrnulých autorit v globálu (pedagogové, policisté…). Mystifikace často směřující k moralizátorství vyzněla v rigidním režimu někdy jako parodie dvojnásobná.

Snad bychom jako pointu k příznivému dojmu z životodárné inspirativnosti Smoljakova a Svěrákova spolku mohli ocitovat hrdé přiznání pomocného učitele z Dobytí severního pólu:

„Náčelníku, nechával jsem si to jako překvapení, ale když teď víme, že jsme bez míče, řeknu to hned. Zatímco jste ve vlaku spali, složil jsem píseň do nepohody. A myslím, že se povedla. Kromě toho jsem si připravil jeden komický převlek, ale to nebudu prozrazovat. Já myslím, že se trudomyslnosti nemusíme bát.“

Jan Kebr (Svět a divadlo 1994, kráceno se souhlasem autora)

On-line rezervace

POKLADNA DIVADLA

Vážení diváci,

pokladna je otevřena pondělí - čtvrtek v 16:30 - 19:30, ostatní dny v týdnu jednu hodinu před začátkem představení, pokud hrajeme.

Ve svátky je pokladna otevřena vždy 18 - 19 hod., pokud se hraje.

V opačném případě je pokladna zavřená.

Tel.: 222780396 - pokladna

        222781860 -  kancelář

V pokladně divadla nelze platit platební kartou.

 

 

ŽIŽKOVSKÉ PŘEDPLATNÉ

Vážení diváci,

z provozních důvodů jsou dvě změny v abonentní skupině A.

Představení Maryša se odehraje 19.11. místo uvedeného termínu 26.11.

A 6.11. uvede Klicperovo divadlo Hradec Králové inscenaci KOČÍČÍ HRA v hlavní roli s paní Jitkou Smutnou,

místo plánovaného titulu Černá voda.

Děkujeme za pochopení.

Vaše divadlo

Naši sponzoři

PPF Office house Komterm Plzeňský prazdroj Společnosti Online Generali ProVektor Freko a.s.

ZMĚNA TITULU / CHANGE OF PERFORMANCE

Vážení diváci,

21.12. dochází z provozních důvodů v souboru ke změně titulu.

Místo plánované hry PUB IN THE GLADE uvedeme THE CONQUEST OF THE NORTH POLE.

Diváci se zakoupenými vstupenkami byli již informováni.

Děkujeme za pochopení.

Vaše divadlo

Dear audience,

21.12. there will be a change in performance.

Instead of PUB IN THE GLADE we´ll play THE CONQUEST OF THE NORTH POLE.

The members of the audience who already purchased tickets have beeninformed.

Thank you for your underestanding.

Your theatre

 

 

 

ZÁSKOK PRO OÁZU

Benefiční představení.

Zakoupením vstupenky na toto představení dne 20.11. 2018 přispějete nevýdělečné humanitární organizaci na rozvoj kulturních a společenských aktivit pro klienty s mentálním či kombinovaným postižením.

Vstupenky si můžete rezervovat a následně zakoupit v pokladně divadla od úterý 25.9. 2018.

Vedle vstupenky v celkové hodnotě 960, 930 a 830 Kč obdržíte též certifikát s částkou 600 Kč, kterou přispějete a která bude předána Studiu Oáza před představením. Další informace nejen o této akci najdete na www.studio-oaza.org