DIK - Divadlo konzervatoře

Žižkovské divadlo a hudebně dramatické oddělení Konzervatoře v Praze. Jak se to rýmuje? Dnes už ty dva pojmy takřka souznějí. Hlavně v pondělí.

Po školské reformě neblaze proslulého ministra školství – s. akademika Z. Nejedlého – se začalo rychle a rádo zapomínat na to, že pojem DISK je ve skutečnosti zkratkou: Divadlo státní konzervatoře! Když se výchova herců na pražské konzervatoři – tehdy především zásluhou Oldřicha Nového – začala vzpamatovávat, absolvovali studenti takřka ilegálně.

O významu a potřebě školního divadla snad není třeba dlouze mluvit. Jde především o vyvrcholení celého studijního procesu a jistou simulaci divadelního provozu. Jde o pokus tvorby, která by se měla v principech blížit budoucí práci v profesionálním souboru. Z druhé strany cítíme potřebu školní scény pro možnost veřejné prezentace absolventů směrem k divadlům.

Ani jednu stránku nemohla splnit pověstná „sedmačtyřicítka“ na Rejdišti či auly různých pražských gymnázií. Jistým pokrokem byla možnost dotknout se absolventským představením skutečných divadelních prken: Ústřední loutkové divadlo, Divadlo hudby, Rokoko a další. Šlo zpravidla o jednorázové a organizačně nahodilé pokusy. Zlom v osudu konzervatoris­tických představení – a troufám si tvrdit, že tím zlomem byl poznamenán osud celého hudebně dramatického oddělení konzervatoře – přišel před patnácti lety. Hned první představení pražské konzervatoře v Žižkovském divadle – Tramvaj do stanice Touha – přineslo nečekaně vyspělé pokusy o uchopení dramatické postavy od Zuzany Bydžovské, Dana Rouse, Ivany Andrlové, Báry Štěpánové, Olgy Želenské i dalších.

Myslím, že právě tohle se stalo počátkem zásnub mezi studenty konzervatoře a Žižkovským divadlem. Samozřejmě každým rokem přicházeli a přicházejí noví posluchači a školní divadlo se nemůže chlubit tím, čemu se říká profil. Nejprofilovější v patnáctileté historii třicetipěti titulů, které pražská konzervatoř vyprodukovala na scéně Žižkovského divadla, je mládí a jeho pokora i drzost v dobývání se na jeviště! Asi právě ono mládí naklonilo dobré duchy (jejichž jména znějí zcela reálně) – Milan Schejbal, Kateřina Fixová či Jana Pazderníková, aby mu poskytli a poskytovali pomoc v navazování známostí s publikem. Myslím, že se nemusí stydět snad za nikoho z těch, kteří se poprvé představili veřejnosti na žižkovských prknech.

Smím prosit? Jen pro příklad a jen namátkou: Jan Čenský, Ilona Svobodová, Ondra Vetchý, Gusta Bubník, Lukáš Vaculík, Veronika Borovcová, Michaela Dolinová, Pavel Kříž, David Matásek.

To není výčet, to jsou jen milá setkání na jevištích či filmovém plátně – Veronika Gajerová, Martina Hudečková, Magda Reifová, Apolena Veldová, Veronika Jeníková, Iveta Blanarovičová, Roman Holý, Libor Hruška. Lucie Juřičková, Václav Kopta, Luciana Krecarová, Káťa Seidlová, David Suchařípa, Simona Vrbická, Jirka Langmajer.

Nadýchněte se zhluboka a pokračujeme: Nella Boudová, Eva Horká, Michaela Jílková, Bára Leichnerová, Zbyšek Pantůček, Michal Dlouhý, Magda Hamoová, Dan Landa, Petr Šimák, Dáda Gondík, Bára Lukešová, Barbora Srncová, Vilda Udatný, Martin Zounar, Pavel Vondra.

Všem, které zde nejmenuji, se upřímně omlouvám za krátkou paměť a věřím, že přijdou sami poděkovat do Štítného ulice číslo 5: Petra Hanžlíková, Markéta Hrubešová, Zdeněk Hruška, Sabina Laurinová, Kamila Špráchalová, Ernesto Čekan, Petr Gelnar, Pavel Šimák, Filip Blažek, Aleš Háma, Káťa Hrachovcová, Václav Chalupa, Filip Jančík, Kuba Wehrenberg, Míša Frkalová, Matěj Hádek, Kristina Jelínková, Linda Rybová, Jan Teplý, Radek Valenta, Honzík Zadražil, Jana Mikolášková, Káťa Lojdová, Andrea Elsnerová, Petr Janišta, Andrea Černá … (pokračování příště).

Žižkove, děkujeme!

Václav Tomšovský